V případě Američanů THE FALL OF TROY nejde zahájit popis jejich hudby jinak, než tvrdým útokem na stylová označení jako emocore, mathrock, progres hardcore a podobně. Navíc se nedá šetřit slovy jako psychedelický a ztřeštěný, jinak to opravdu nejde, vždyť THE FALL OF TROY své posluchače také nešetří a servírují jim hudební náklad zatěžkaný tunami tvrdých a křečovitě řvavých šíleností, kontrastních přechodů i pískavých nervozit, ale také odlehčených jemných melodií a vybrnkávaček. Základem je nestandardně pojatá mathcorová rytmika, která, spíše než držet pravidelnost tempa, má za úkol rozbíjet jakýkoli náznak systematičnosti a vytvářet kudrnatý podklad, nad kterým pak rozdováděné kytaře nezbývá nic jiného než vystřelovat do povětšinou značně psychedelických smyček šplhajících do pískajících vysokých tónů i „vzrajících“ hardcorových linek. V těchto kulisách razantně třeštící kytary (místy zdvojené, absence druhé kytary je prostě třeba alespoň ve studiu trochu zmírnit) se pak střídá agresivní vokál s dominanci přebírajícím čistým zpěvem, který mi svojí zvláštní ladnou melodikou evokuje příměr s bluesrockem. Mimostylové výlety a nezařaditelnost materiálu podtrhují zvonivé kytarové tóny a progresivně laděná, po instrumentální stránce na vysoké úrovni podaná, sóla. Je to kolotoč ostrého soundu protkaného však i jemností čisté kytarové oduševnělosti, vokálu bez problému se vrhajícího do hlubin nasrané vychraptěnosti, vřeštivé šílenosti i jemně ladné melodičnosti.

Uff, připadá vám, že je toho moc? Jo, je toho vážně dost, ale je toho přesně tolik, kolik je potřeba aby byla hudba opravdu plná, aby obsahovala vše od pevného jádra až po rozdováděnou hravost. Veselost střídaná nervní ztřeštěností i emotivní naléhavostí však nevytváří žádný zmatek. Je toho sice hodně, ale naštěstí ne tolik, aby se to proměnilo na zmatené neuchopitelno. Možná budou mnozí „Doppelgänger“ vstřebávat trochu delší dobu, ale lidem s oblibou v nápaditosti přinášejí THE FALL OF TROY zajímavý studijní materiál. Přestože je tahle trojice z malého městečka Mukilteo ve státě Washington pro našince poměrně neznámým pojmem, nejedná se o žádné začátečníky, byť věkem stále mladí týpci už mají za sebou mnohaletou hudební minulost a již bezejmenný debut (nahraný v době kdy hochům nebylo ani sedmnáct let) byl počinem zajímavým, byť v moři veškeré ostatní hudby značně ztraceným. „Doppelgänger“ už se snad stane dílem, které skupinu trochu zviditelní, rozhodně si to totiž zaslouží. Vždyť ze strany vlastních interpretů je snaha vidět - alespoň ta snaha dotáhnout vše k co největší dokonalosti, o čemž svědčí i účast producenta Barrett Jonese (FOO FIGHTERS, MELVINS), který po produkční a zvukové stránce ošetřil album opravdu slušným pozlátkem, přesně takovým, které podobně laděné hudbě sluší, tedy ostrým a čitelně výrazným soundem s dominancí hravé kytary.

V případě THE FALL OF TROY se zdržím obvyklého srovnávání se stylově podobně zaměřenými kapelami, mám totiž pocit, že by to vůči těmto hudebním „bejkům“ nebylo fér. Oni si nezaslouží, aby v jejich hudbě někdo hledal náznaky paralel s někým dalším. THE FALL OF TROY si zaslouží jediné, být přijati jako hudební zjev, který si v dnešním moři často s několika notami bezradně se trápících „tvůrců“ dokáže pohrávat s tunami hudební neotřelosti a je schopen přirozeně vybalancovat i postupy, které by většině ostatních sebraly veškeré iluze o vlastních schopnostech.